Blog přesunut! Aktuálnější a aktivnější blog jde ZDE!!

Findnovo Tajemství - Kapitola 3.

27. června 2012 v 10:41 | Filipskh |  Findnovo Tajemství
Po dlouhé době zveřenuji další část příběhu ;)

Kapitola 3:



Thomas se probudil na vrcholu hory Smutku, která se nacházela nad městem. Thomas se porozhlédl kolem sebe. Nikde nebyl nikdo. Alaron ani skřeti. Byl to vše jenom sen? Ptal se Thomas sám sebe. Když vstal z měkkého koberce listí, Thomas zjistil, že je již brzké ráno. Vše bylo v pořádku než se opět porozhlédl kolem sebe.
Upřeně se díval před sebe. Vím, že tu nebyl! Ještě jednou si ale raději protřel oči, zdá se mu to nezdá. Byla to pravda. Metr od sebe viděl meč Endoru zapíchnutý v zemi, kde klidně spočíval a sluneční svit se odrážel do jeho čepele.
Raději se kolem sebe ještě jednou porozhlédl, jestli se zde neobjeví i Alaron. Může to být další způsob, jak mě donutit, abych mu věřil? Ptal se Thomas sám sebe. Poté si začal skládat vše, co včera prožil. Takže to vše, co jsem slyšel je pravda? Thomas ale této pravdě nevěřil. Otočil se, ale pár kroků od meče se zastavil.
Thomas se poté rozhodl si meč vzít domů. Ani nevěděl proč, ale od té doby co ho měl poprvé v ruce, si ho nějak oblíbil. Jako, kdyby byly oba dva v souladu a jeden bez druhého by nedokázali žít.
Když přišel na malý kopeček, který se nacházel před domem, dobře věděl, že otec bude strachem bez sebe. Cestou domů již dávno věděl, že se ho bude otec ptát, kde byl. Co má říct? Nikdy otci nelhal. Ale nyní, za těchto okolností lhát bude muset. Touto myšlenkou byl celý zarmoucený.
Otec, jak Thomas věděl, stepoval před domem a vyhlížel, kdy se Thomas vrátí. Jakmile uviděl jeho siluetu, okamžitě se mu na tváři objevil úsměv. Když došel domů, otec na Thomase hned vykřikl s radosti ,,Thomasi!" a okamžitě se rozběhl naproti Thomasovi.
,,Kde jsi ty celé tři dny byl? Neříkej, že v hospodě!" zeptal se otec Thomase. Thomas ale úplně ztuhnul.
,,Tř-Tři dny? Ja-jak to?" vykoktal ze sebe Thomas. Nad nějakou putykou ani nepřemýšlel.
,,Když jsi se před třemi dny vydal za dřevorubcem, tak jsi se už nevrátil. Čekal jsem tě celý den, ale ty nikde, vrátili jsi se až dnes. Co pak si to nepamatuješ?"
,,Pamatuji," zalhal Thomas ,,Jenom mi to vypadlo."
,,Nedokážeš si představit, jak jsem se o tebe bál. Od té doby, co tvá matka…" otec se podíval do země a šlo vidět, že mu je smutno. ,,Co… odešla, jsi jediný, kdo mi zůstal. Nemůžu přijít i o jediného syna, kterého mám."
Thomas si na chvíli vzpomněl, jak truchlil za matkou. Ale teď ho zajímaly úplně jiné myšlenky.
Jak to? Co si pamatuji, byl jsem tam pouze jednu noc, pomyslel si Thomas a při tom v ruce za zády pevně sevřel rukojeť meče Endoru aby se ujistil, že ho stále v ruce má.
Když oba vešli do domu, otec i Thomasi si sedli ke stolu a snědli snídani kterou Thomasovi připravil otec v naději, že by se dnes vrátil. Thomas už jenom čekal, kdy se ho zeptá: ,,Teď mi řekni, kde jsi celou tu dobu byl." Ale naštěstí byl Thomas této situace ušetřen.
Když dojedli snídani, Thomas se rozhodl jít do svého pokoje aby prozkoumal každý detail meče Endoru. Schody bral po dvou, aby otce nenapadlo ho ještě zastavit a začít se bliže vyptávat.
Jakmile vešel do pokoje, zavřel petlici na dveřích a sedl si ke stolu, který měl pod oknem a začal podrobněji zkoumat meč. Meč si prohlížel jak chtěl, ale nic zajímavého nenašel. Čepel byla pěkně vyvážená, takže se pohodlně držela jak v levé ruce, tak v pravé. Na rukojeti byly krystaly, které už jenom slabě poblikávaly rudým světlem. Musím najít Alarona a zjistit co se stalo tu noc, říkal si Thomas sám pro sebe. Bylo by divné kdyby mě otec viděl zase někam jít, říkal si. Po chvíli opustil pokoj a rozhodl se jít otci pomoct s práci, která ho čekala.
Když se setmělo, Thomas se rozhodl že navštíví Alarona, aby mu objasnil několik věcí. Jeho chování mě nijak neutvrzuje v tom, abych mu věřil, pomyslil si.
Byla černá a bezmračná noc. Na nebi svítily zářivé hvězdy a měsíc, nyní již v úplňku. Thomas právě opouštěl svůj pokoj oknem. Jelikož měl otec pokoj blízko dveří, slyšel jakmile se někdo chtěl dostat dovnitř nebo ven. Thomas měl ale to štěstí, že pokoj měl vedle stromu, po kterém šlo slézt do zahrady.
Jakmile byl na kopečku, z kterého viděl z dálky svůj domov, stále se obhlížel, jestli ho někdo nesleduje a při tom mu bylo smutno, že musel lhát otci.
Když došel na horu Smutku, Alaron stál na nejvyšším bodě a při tom sledoval celou vesnici která začala pomalu upadat do spánku.
,,Věděl jsem, že se sem znovu vrátíš. Chceš znát odpovědi na tvé otázky, nemýlím-li se." řekl Alaron ale při této větě ani jednou nepohlédl na Thomase. Byl stále otočen zády.
,,Co se to zde včera stalo?" zeptal se Thomas který se stále upřeně díval na Alarona který byl k němu pořád otočen zády. Jak Alaron říkal, přišel si pro odpovědi na otázky, které mu tak dlouho hlodají v mysli.
,,Napadli mě skřeti. V tomto lese," Alaron ukázal na les, který se mu nacházel vedle jeho pravé ruky ,,V tom lese jich žije tolik, že si to ani nedokážeš představit. A nejsou to jenom oni, kdo tam žijí. Většinou odtamtud nevylézává nikdo. Mají tam vše, co potřebují."
,,Tak proč vás tedy napadly?" Alaron stál stále otočen zády.
,,Nevím. Procházel jsem se a najednou se mi postavili do cesty. Ale nechápu, jak se jim podařilo přejít přes bariéru, kterou jsem osobně vztyčil." Ta poslední věta opět patřila Alaronovi." Teprve nyní se Alaron otočil k Thomasovi čelem.
Na Alaronově tváři šla vidět únava a proud času, kterou tvář hodně poznamenal. Alaronovy zelené oči zářily i v noci. I přes to, že mu šedivé vlasy padaly do oči.
,,Vidím, že meč máš sebou." řekl Alaron a při tom se podíval na meč Endoru.
,,Ano, přinesl jsem ho. A taky vám ho chci hned vrátit. Dost mě odradila vaše poznámka o tom, že mě tento meč může zabít." řekl Thomas s náznakem rozčílení v hlase a zabodl meč do země. Alaron se pod šedivými vousy pousmál.
,,Tak ti to vše ještě jednou zopakuji. Jak jsem ti již řekl, meč ti nic neudělal a ani neudělá, protože ví, kdo ho třímá v ruce. A proč si myslíš, že bych ti tento meč svěřoval, kdybych nevěděl že jsi to ty, který jako jediný z mnoha může tento meč třímat v ruce? Tento meč si musíš nechat jedině ty!" Odpověděl mu Alaron a při této větě se podíval na Thomase.
,,Jak poté ale víte o tom, že dokáže zabít dotykem?!" Dostal jsem ho! Pomyslel si Thomas. Alaron nahodil kamenný pohled.
,,Píše se to v mnoha spisech. Také jsem to viděl! Mnoho lidí se nechalo oblouznit tímto mečem jenom kvůli tomu, že byl hledám celá staletí." Po chvilce mlčeni Alaron opět promluvil. ,,Také jsem si jeho moc dokázal sám vyzkoušet." Tato poznámka Thomase zarazila. ,,Když jsem byl ve tvých letech, po dlouhém pátrání jsem meč našel. Nebyl jsem samozřejmě první, komu se to podařilo. Byl ukryt na Ankaru někde v horách trpaslíků. Sami ani nevěděli, že mají takovýto poklad. Pamatuji si, jako kdyby to bylo včera…" Alaron se poté zasnil a tiše pokračoval.

,,Meč byl zasazen do velkého kamene, na který dopadalo sluneční světlo. Chvíli jsem žasl nad tím, jak je meč krásný. Když jsem se ale podíval na zem, zděsil jsem se. Všude bylo mnoho mrtvých. Všichni bez duše. Pouhé čisté schránky. Ale přesto jsem se raději pojistil záštitným kouzlem. Ještě nikdy jsem nepocítil silnější věc. Přiblížil jsem se k meči a slyšel, jak mi šeptá do ucha nesrozumitelná slova. Přesto jsem se nenechal odradit. V mé hlavě byla pouze jedná myšlenka: Získat ho! Byl jsem tak mladý a hloupý. Přišel jsem k meči a chytl rukojeť. Krystaly začaly silně zářit. Meč nebyl zvyklý na to, že by někdo používal kouzla na ochranu. Cítil jsem, jak mi vypaluje něco do ruky. Nemohl jsem nic dělat. Používal jsem všelijaká kouzla, tak ale nezabírala. Poté zničehonic se to stalo.
Ani nevím jak, ale podařilo se mi vší snahou meč vytáhnout. Odtrhnul jsem od něho ruku a meč se vší pokojnosti spadl na zem. Meč mě neposlouchal, ale mohl jsem ho třímat v ruce. Poté jsem se ale podíval na svou ruku. Na dlani jsem měl znak úruku. Znaku smrti, nebo nákazy, záleží na tom, v jakém jazyce tento název přeložíš. Znak se poté začal rozšiřovat po celé ruce. Díky kouzel, které jsem se naučil u mágů, se mi podařilo nákazu zastavit a zapečetit. Přesto ji ale stále nosívám jako znak hanby."

Alaron si vyhrnul pravý rukáv hábitu a nastavil jej před Thomase. Na dlani měl nějaký černý znak. Alaron luskl. Znak zmizel a místo toho se objevila stará a seschlá ruka. Jeho ruka hnila zaživa. Poté ale výjev zmizel a opět se objevilo pouhé znamení. Thomas cítil, že již Alaronovi začíná důvěřovat. Přesto se ale raději stále držel od dále. Alaron poté svěsil ruku a nastala chvíle ticha. Oba slyšeli, jak kolem pofukuje příjemný studený vítr a cestu jim osvětluje úplněk, který byl z hory Smutku velký.
,,Mám pro tebe nabídku." řekl Alaron.
,,Jakou?" zeptal se Thomas.
,,Už dlouho jsem čekal, kdy se naskytne příležitost, abych ti tuto nabídku položil. Chci ti nabídnout možnost, kdy budeš moct ovládnout svou skrytou moc, která spí hluboko v tobě. Samozřejmě, kdybys přijal tuto nabídku, musel by jsi se mnou okamžitě odcestovat do dalekých zemí a pomoct mi věcmi, které nesvedu sám. Třeba s vypuzením démonů z naší krásné země. Potřebuji tvou pomoc, Thomasi."
,,Proč bych měl s tebou cestovat? A jakou skrytou sílu? A démony? Však zde vůbec nejsou. Co bych měl teda zachraňovat?" Thomas ani nepostřehl, od kdy začal Alaronovi vykat. Přesto ale nechápal vše, co po něm Alaron chce. Při pomyšlení na magickou moc se mu v duši rozlil příjemný pocit. Již do dětství toužil nějakou takovouto moc vlastnit.
Alaron si odfrknul.
,,Ale já jsem neříkal, že je musíš vidět jako démony s rohy, jak jsou nakresleni v učebnicích a knihách. Všichni jsou schovaní mezi lidmi. Někteří žijí normální život, ale někteří se snaží zničit svět, jak ho teď známe. A sám dobře víš že skřeti, kteří se tu před dvěma dny ukázali, nebyli z našeho světa, byly z toho jejich. Bohužel ale nevím, jak se sem dostali. Dobře víš, že mystičtí tvorové, kteří zde za dob Findna žili, zmizeli během okamžiku." Na chvíli se Alaron odmlčel a pokračoval dále. ,,Někteří se schovali do svých světů, jiní zase oni vyhladily. Nyní je vzácnost vidět nějakého anděla. Jakmile na veřejnosti řekneš, že jsi něco takového viděl, budou tě všichni odsuzovat a posílat tě k zdejšími felčarovi." řekl Alaron a stále se na Thomase díval bez mrknutí.
,,Ale to už dávno vím," Thomas se na chvíli odmlčel. ,,Tak mi potom Alarone prosím vysvětli, proč jsem viděl gryfy v Talonguardu? Nejsou to snad taky mystičtí tvorové?" Alaron se stále na Thomase díval.
,,Vidím, že jsi se to asi ještě nedozvěděl."
,,Co tím myslíš?"
,,Nuže, teď ti řeknu, proč jsi viděl to, co jsi viděl. Když na trůn nastoupila královna Isabela IV. kterou před dvěma týdny prohlásily za svatou, nařídila všem zdejším strážím aby našli gryfí vejce a přinesli je zde do Talonguardu.
Jakmile všechna vejce na světe posbírali, donesly je svaté královně Isabele IV. Ta osobně cvičila gryfy od dětství. Nechci raději ani pomyslet, jak to dokázala. Ale jedno je jisté. Od teď jsou tito gryfové známi již jako zabijáci. Nikdo jim už neřekne jinak, než gryfové krve. A teď víš, proč je Talonguard oděn v krvavě rudé. Jejich charakteristikou a znakem je krev.
Všechny kněží, inkvizitoři, lučištníci, dokonce i jezdci v celém hradě jsou nyní oděni v krvavě rudé barvě." Alaron během svého vyprávění spustil z Thomase oči.
,,To ale nemůže být pravda. Nedávno jsem viděl přece kněze, kteří nebylo oblečeni v rudé."
,,To byla velice zvláštní výjimka, Thomasi. Někteří se bouří a dobrovolně odcházejí, než aby museli vykonávat její rozkazy." Alaron poté odskočil od jejich záležitosti k druhé. ,,Ještě jsi mi ale stále neodpověděl na moji první otázku Thomasi. Zeptám se tě ještě jednou, přidáš se ke mně nebo ne? Odpověď je jednoduchá a jednoznačná." zeptal se Alaron znovu Thomase který nyní nad něčím hluboce přemýšlel.
,,Já opravdu nevím jak se mám rozhodnout. Potřebuji čas." Alaron přitakal.
,,Rozhodni se, jak uznáš za vhodné. Ale upozorňuji tě. Jestli jsem tě našel já, tak nepříteli to trvat dlouho nebude. A nechtěj vědět, co by s tebou dělali. Ale nechci tě nijak strašit." Thomas si ale naštěstí Alaronového varování nevšiml.
Poté nastala chvíle ticha kterou Alaron prolomil.
,,Dávám ti čas do zítřejšího úsvitu. Rozhodni se moudře." řekl Alaron a hned na to se rozplynul. Vše, co po Alaronovi zůstalo, byl pouhý chomáček prachu, který se ve svitu měsíce rozplynul.
Nevím jak se rozhodnout, říkal si stále Thomas pro sebe. Mohl bych ochránit celou zemi ne, dokonce celý Ankar. Tohle se Thomasovi honilo celou dobu hlavou, dokud nepřišel domů.
Otec pracoval na polích blízko Talonguardu. Jak bych ho mohl nechat napospas strážím? Potřeboval pomoc, ale já mu ji nemohu dát.
Když přišel domů, byla krásná a poklidná půlnoc. Nyní se vydal domů dveřmi. Když procházel kolem otcova pokoje, slyšel, jak naříká ze spaní. Potichu se do jeho pokoje vkradl. Otec sebou házel a křičel ze spaní stále to stejné. ,,Nechte mě na pokoji! Neubližujte mi!" Thomas vzal přikrývku, která ležela na zemi a položil ji na otce. Chytl ho za ruku a tiše si pro sebe něco pošeptal. Otec sebou přestal házet a nyní si poklidně lehl a spal dále. Zavřel dveře do otcova pokoje a vyšel po schodech do svého pokoje. Sundal si košili a lehl si do postele. Celou dobu, co ležel přemýšlel nad Alaronovou nabídkou. Jak se mám jenom rozhodnout? Ptal se Thomas sám sebe. Touto otázkou také skončil svůj den. Přestal přemýšlet nad touto věci. Ani sám nevěděl, kdy ho spánek přemohl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Verča Verča | 18. října 2014 v 9:17 | Reagovat

Nádherný príbeh :-D . Už sa nemôžem dočkať ďalšej kapitoly :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama